Island

Island - 8.4.1969 - úterý Z letiště jedu autobusem do Reykjaviku. Během jízdy se bavím s nějakým mladym Němcem, který již několik let pracuje jako zedník v Torontu v Kanade. Mluví výbornou němčinou a vypráví o životní úrovni za oceanem jen v superlativech, které dokládá rozumnými důvody. Klade mi na srdce, že šanci, kterou teď mám, bych neměl pustit zvláště, když jedu do Kalifornie, kde to má být nejlepší. Kolem 2 hod. islandského času jsme u hotelu Loftleidir. Téměř všichni v něm mají ubytování již napřed dojednané a zaplacené s jídlem a celodenním programem. Jen já, ten Němec a dva Holanďané, manželský pár, ne. Tento hotel zvláště pro mě nepřichází v úvahu. Je drahý (od $12 nahoru). Ten Němec mi říká, že bych měl jít do lacinějšího hotelu Vík a nebo do hotelu Salvation Army. Zdá se mi to jako vyhazování peněz, když už je skoro ráno. V hotelu mně ukazují, kde se mohu napít vody. Chvilku kouřím, pak poposedávám, nakonec si lehám přes vedle sebe postavená křesla. Je asi 3:30, když usínám. Probouzím se docela čerstvý v 6:30. Venku je jiz světlo, ale prší jako z konve a tmavé mraky se valí dosti nízko nad zemí. No, to bude krása v tomto počasí. Asi v 7 hod. přišel nějaký hoch, chvilku se na něco personálu vyptával anglicky a pak se usadil proti mně. Posléze se položil na židle a usnul. Po probuzeni mi podava informace. Bydlel v hotelu Armády spásy a vřele jej doporučuje. Na mapě mi ukazuje, kde je a že snídaně tam stojí 65 korun (islandskych). Nedoporučuje mi jit odtud pěšky, že je to prý daleko. No, ale já jsem dobrý chodec, pravda, musím táhnout téměř 30 kg. Věnuje mi anglicky psanou knížku o Islandě (průvodce). Ke gejzíru a vodopádu jel s místní turistickou kanceláří (stojí to asi 800 korun). Myslím si, že to pořídím laciněji normálními autobusy. Navic je nepravděpodobné, že by nějaký výlet právě byl, je totiž zimní sezona a prakticky žádní turisté. Mezitím přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Kolem 10 hod. se tedy vydávám na tu pouť. Po skoro hodinové chůzi od hotelu s četnými zastávkami (kufr se přece jenom brzy pronesl) jsem u Armády spásy. V recepci je nějaké děvče a na mojí otázku v angličtině, mohu-li dostat pokoj, hledí nechápavě. Je tam ale nějaký mladík a ten překládá. Po příchodu uniformovaného chlapíka sboru, dostávám pokoj 208 v II. patře. Pokojů tu bude asi dost. Je 11 hod. Pokojík je tak 3x2 m s pohodlnou postelí, stolkem, křesílkem, umyvadlem se studenou a teplou vodou zapáchající sirovodíkem, zrcadlo a skříň zabudovaná do zdi s ramínky. U okna je těleso ústředního topení (topení parou ze země). Jsem nadšen. Cena je 250 korun.To je únosné i pro mě. Během procházky po měste mezi 12-17 hod. jsem zjistil toto: Reykjavík se svými asi 70.000 obyvateli (1/3 obyvatel Islandu) leží při jedné zátoce na mírných vyvýšeninách. Z druhé strany zátoky a vůbec k severu a východu jsou vidět částečně zasněžené hory. Původní část města u přístavu je ze všelijakých domků jakoby periferních, často z vlnitého plechu. Ulice jsou úzké, asfaltované s nevalným povrchem. Na jednom náměstníčku je budova parlamentu (asi 62-65 členů). V jiném místě je správní budova a divadlo. Město zdobí četné sochy. Vzdálenější místa od středu jsou z části z velmi pěkných vilek, zatímco na jiném místě roste sídliště s velkými činžáky (připomínající naše sídliště). Komunikace jsou bahnité, všude je v této době voda a sychravo. Je tu hodně kostelů. Jak v novém sídlišti tak i tu a tam ve středu města jsou zcela moderní obchody, jako kdekoliv jinde v Evropě. Jezdí tu celkem hodně aut a nejvíc je zastoupena naše Škoda (hlavně MB1000, dále Spartaky, ale i sem tam Škoda1200), dále VW a krabicové Jeep-y. Stromů je nepatrně, jenom tu a tam v některé zahrádce a pak v několika místech kolem města. Jsou nízké. Na jezírku plave plno kachen a labutí, které děti krmí. Na jednom návrší nad městem jsou vidět okrouhlé nádrže na páru či horkou vodu, která je ze zemních zdrojů pro všemožné účely (jako topení) přiváděna z vícekilometrové vzdálenosti. Jezdí tu místní doprava – autobusy. Část ulic uvnitř města je jednosměrná a vyskytuje se tu hodně světelných semaforů pro auta i chodce. Po 17 hod. jdu do „Café Trod“, kde má být ten Němec. Vskutku tam je, povídá s nějakým Australanem. Chvíli se bavíme. Onen Australan je tu u nějaké dopravní společnosti už rok a teď už toho má dost a jede někam jinam. Kam to ještě neví. Brzy odchází. Dávám si kávu (25 kr), je to na tři šálky a k tomu mléko. Později si dávám dle příkladu onoho Němce třetinku mléka (18 kr). Společnost tu jsou hlavně mladí lidé. Starší jsou výjimkou. Převážně děvčata 15-17 let a pár hochů. U vedlejšího stolu sedí asi tak 35letí Jugoslávci s jedním Italem. Ten si po chvíli sedá k nám pod záminkou, že hledá nějaké lidi od lodí. Chce pryč. V Německu, kde byl 5 let se seznámil s Islanďankou, a ta mu řekla, že zde nalezne dobrou práci. Přijel s ní, ale práci nesehnal. Je číšník, ale chtěl třeba lovit ryby. Žije tak s ní již 6 měsíců a ona ho živí. Kupodivu nemají proti tomu nic ani jeji rodiče. Sám je ovšem se stavem nespokojen. Nemá peníze a chtěl by někam pryč. Zde je totiž teď nezaměstnanost, protože je málo ryb v moři. Údajně k tomu přispívá i ohromná ruska flotila, proti ní se nemohou Islanďani se svými kocábkami uplatnit. Také před rokem klesla cena islandské koruny (z 25 kr za $1 na 89 kr). Takže tu prožívají krizi, z níž zatím není východiska. Dále mluvil o tom, že se tu nekrade, žádní zločinci, Islanďané jsou klidné povahy. Ač se tu v restauracích nesmí pít a také mimo trochu vína nečepuje alkohol, je tu hodně opilých. Každý si dá Coca-colu a z kapsy vytáhne lahvičku whisky. To jsem konečně viděl i v této restauraci. Dívky jsou tu docela hezké a brzy vyspělé, a to tak, že se často v 15letech stávají svobodnými matkami. Zde se proti tomu úředně nic nedělá a prý ani rodiče to neberou tragicky. Jen to děvče samé má těžký život. Zajímavé je toto: Na Islandě může každý po pěti letech pobytu dostat občanství a přitom je mu změněno jméno podle islandského vzoru, kdy se zamíchá i jméno otce. Islandština je vlastně stará norština. Německy se takto bavíme až do 22 hodin. 9.4.2015 - středa V 8:45 jsem na autobusovém nádraží za městem. Kupuji si jízdenku do Selfossu. Stojí 95 korun. Vybírám si pohled (7 korun) a na poště, která tu je, známku (za 9 korun pro pohled letecky do Evropy). V 9 hod. jede autobus jen s pár lidmi do Selfossu. Jízda trvá asi 1,5 hodiny. Jedeme krajinou, jež svojí smutností až bolí. Mírný poprašek sněhu způsobuje, že se zdá jakoby se jednalo o oraniště. Nikde stromeček nebo travička, zkrátka nic, jen láva a tmavá hlína. Později právě tak neutěšené kopce (měsíční krajina). Silnice je špatná, brzy končí asfalt i tak ne dobrý a je jen štěrková vozovka plná děr, v nichž je voda. Okna autobusu jsou brzy hlavně na levé straně, kde sedím, od bláta zcela neprůhledná. Chvílemi prší, padají kroupy nebo sněží. Mraky se táhnou nízko nad zemí, jsou to takové chuchvalce až černé nebo hnědé mlhy. Fouká silný vítr. Že jsem vůbec někde, kde již lidská noha vkročila, lze poznat jen dle sloupů a drátů vysokého napětí, které se táhnou napříč krajinou. Jinak zhola nic, snad jen sem tam nějaká dopravní značka, která se mi zdá skoro zbytečná. Jo a nějaká benzinová pumpa zcela opuštěná v prostoru, kde se dá koupit Pepsi-cola, což hlásá velká reklama. Při sjíždění východní části kopců vidím vesničku Hveragerdi, z níž na mnohých místech stoupá pára. Blíže pak jsou vidět četné skleníky. Páry unikající ze země zde využívají ke skleníkovému vytápění. Jízda až sem trvala přesně 1 hodinu. Někteří cestující vystupují, jiní nastupují. Řidič při několika zastávkách předával poštu a balíčky. Pak pokračujeme pod dosti vysoko se zvedajícím pásem hor ještě asi půl hodinu do Selfossu. Tam právě leje jako z konve. Ve větru se mi obrací deštník a brzy křehnou ruce. „Foss“ je „vodopád“ v islandštině. Snažím se v několika obchodech této vesničky doptat, kde vlastně je ten místní vodopád, ale nikdo nemluví anglicky, až v malém hotelu mi jakási baculatá dívka, komolící angličtinu jako já, říká, že zde vlastně žádný vodopád není, snad jen to málo pod mostem. Ani mě ta zpráva nerozčílila, spíš naopak, vždyť je-li Island takový, pak jej musím z této jeho stránky poznat. Dělám pár snímků a pak se rozhoduji, že nebudu čekat skoro 2 hodiny na autobus, že zkusím stop. Pár aut jsem předtím viděl po silnici jet, tak snad pojedou další. Mávám na náklaďák. Zastavuje. Ukazuji řidiči na mapě, že chci do Hveragerdi. Vyslovit to nemohu, v islandštině to zní trochu jinak. Nemáme si co říci, protože oba víme, že se stejně nedomluvíme. Jedeme tak mlčky, jen skřípání kol na silnici, bouchání četných z vozovek vyletujících kamenů do auta a hudba z rádia. Toto i jiná auta jsou vybavena vysílačkou. Občas se z ni ozývá nějaký hlas, na nějž ale řidič nereaguje, Ve vesnici Hveragerdi vystupuji. Ve větru a kroupové vánici fotografuji skleníky a bublající a kouřící vodu z nitra země. Pára, která mě občas zahaluje je cítit silně sirovodíkem. Deset minut před 12 hod. stopuji další náklaďák, ve kterém opět jedu mlčky. Na temeni kopců mi řidič zastavuje, když viděl, jak přes okno fotografuji. Přesně za hodinu jízdy jsme v Reykjavíku. Procházím ještě západní část města mezi samými sympatickými vilkami. Před 14.hod. si kupuji dva filmy pro diapozitivy a čokoládu (25,10 Kr). Pak si sedám do té vinárny jako včera a piji kávu. Asi po půl hod. přichází ten Němec. Později si sedáme ke dvěma Jugoslávcům. Jsou tu již 10 let. Ten jeden se ale chce vrátit domů, až se poměry v Juboslávii zlepší. Také jeden Ital si k nám přisedá, je tu již 15 let a má za ženu Islanďanku. Posléze přichází i ten včerejší nezaměstnaný Ital a nakonec ta jeho dívka, která říká, že v celém Reykjavíku bude nyní dvoudenní stávka. Na moji otázku, zda-li jim někdo zaplatí ušlý výdělek, říká, že když se jedná o tak krátkou stávku, pak ne. Jinak při delším období by dostali podporu. Stávka je pro zvednutí nejnižších platů. V sedm hodin se společnost rozchází. Ještě asi hodinu mi ten Němec dává informace. Mimochodem dnes je mu 21 let. Myslel jsem víc. Pak mě upozorňuje, že islandské peníze nikde mimo Island neproměňují. Je tak dobrý, že mi proměňuje 270 korun, za 3$. Zbytek potřebuji jen na autobus na letiště (75 korun). V osm hod. se rozcházíme. On je přesvědčen, že v Americe zůstanu. Já ne. Jdu do hotelu Armády spásy, kde jsem si nechal zavazadla, a pak namáhavě putuji k hotelu Loftleidir, kde jsem po 21 hodině a kde čekám na autobus na letiště. Do 12 hodin píši denní poznámky. Stav financí: $395 a 227 švýc.Fr

Vylety - dalsi informace a obrazky:

Island 1969
Island 2009